Slovník výrazů

AŠADAH – vertikální sluneční hodiny ve tvaru asi 160 cm dlouhé osmiboké dřevěné hole s kovovým kovaným bodcem. Do čtyř otvorů v horní části hole nad stupnicemi pro příslušná časová období (1 měsíc) se Zasunul ocelový hřeb o délce 15 až 20 cm, který vrhal stín na vertikální stupnici vyznačenou v sanskrtu.

BREGUET PARACHUTE – osové i stranové pružné uložení ložiskových hodinových kamenů (stranové u kamenů hodinových, osové u kamenů krycích). A. L. Breguetův „Le parachute pour le balancier“ byl prvním a současně zdařilým pokusem v dějinách světového hodinářství o vynalezení zařízení k ochraně čepů setrvačky při nárazech a prudkých otřesech kapesních a později (poč. 20. století) i náramkových hodin. Na principu Breguetova parachute byl zkonstruován později i známý Incabloc.

ČAS PRAVÝ SLUNEČNÍ – jeho základem je pravý sluneční den, doba mezi dvěma po sobě následujícími horními kulminacemi Slunce na témže poledníku. Vlivem nerovnoměrného pohybu Slunce po ekliptice je délka pravého slunečního dne proměnná.

ČAS STŘEDNÍ SLUNEČNÍ – jeho základem je střední sluneční den, doba mezi dvěma po sobě následujícími horními kulminacemi pomyslného Slunce na témže poledníku. Pomyslné Slunce obíhá stálou rychlosti nikoliv po ekliptice jako skutečné Slunce, ale po nebeském rovníku.

ČÍSELNÍK ANALOGOVÝ – číselník, na kterém je časový údaj zobrazován polohou jedné nebo více ruček na časové stupnici s římskými, arabskými, případně jinými číslicemi nebo znaky. V Evropě v minulosti rozšířeny dva základní druhy analogových číselníků: italský (staročeský) I – XXIIII (1 – 24); německý I – XII (1 – 12).

ČÍSELNÍK DIGITÁLNÍ – časový údaj zobrazován přímo číselným údajem. V minulosti používán již u některých mechanických hodin. Hlavní uplatnění našel digitální systém v hodinách elektronických jednak v displejích digitronových (elektronkových), dále v displejích se svítícími diodami LED (Light Emissing Diodes) a v displejích s tekutými krystaly LCD (Liquid Crystal Diodes) s dlouhou životností a malou spotřebou elektrické energie).

ČÍSELNÍK REGULÁTOROVÝ – centrální stupnice číselníku tvoří minutová stupnice s arabskými číslicemi 5, 10, 15 až 60. Ve středové ploše číselníku malá sekundová a malá hodinová stupnice. Hodinová stupnice je někdy nahrazena malým kruhovým digitálním číselníkem, umístěným za okénkem v číselníkové desce.

DUPLEX ČÍNSKÝ – kapesní hodinky s jednokolým duplexním krokem s jemně rytými a vyřezávanými můstky v tzv. starém stylu.

GRANDE SONNERIE – označení pro dvouhlasé bicí mechanismy. Bicí stroj odbíjí po odbití každé čtvrti celou minulou hodinu a po stisknutí opakovacího tlačítka na obvodu hodinového pouzdra (kapesní hodiny) odbije dodatečně i jednotlivé minuty příslušného patnáctiminutového intervalu.

HÁK ANGLICKÝ – původní verze vratného kotvového kroku, kterou vynalezl v roce 1666 profesor geometrie a sekretář Královské akademie v Londýně Robert Hooke (1635 – 1703).

HODINY ATOMOVÉ – princip hodin spočívá v tom, že se kmitočet oscilátoru elektronických krystalových hodin pravidelně porovnává s kmitočtem čpavkového nebo césiového atomového normálu a ze zjištěných odchylek se určí lir?eární interpolací střední časová oprava. Pravý čas se určí ze součtu časového údaje křemenných (krystalových hodin) a střední časové opravy. Při interpolaci nutno brát v úvahu změnu kmitočtu krystalových hodin vlivem stárnutí jejich křemenného oscilátoru.

HODINY ELEKTRICKÉ – dávkování energie potřebné k chodu těchto hodin řídí elektrický kontakt mechanické povahy prostřednictvím energie magnetického pole cívky. Převodové soukolí plní funkci jednoduchého mechanického děliče kmitočtu oscilátoru (kyvadla, setrvačky).

HODINY ELEKTRICKÉ SYNCHRONNÍ – časoměrné zařízení, v němž se časová jednotka odvozuje z kmitočtu elektrické sítě (střídavý proud, kmitočet 50 Hz). Hlavní část hodin tvoří elektrický synchronní motor napájený střídavým proudem o napětí 220 V nebo 120 V a kmitočtu 50 Hz. Synchronní motorek pohání přes převodové ústrojí ručky nebo číslicové ukazovací ústrojí s mechanickým nebo elektrooptickým měničem.

HODINY ELEKTRONICKÉ – elektrický kontakt je nahrazen elektronickým polovodičovým prvkem – tranzistorem, který řídí přívod energie potřebné k chodu elektronických hodin.

HODINY HLAVNÍ (MATEČNÍ) – mechanické nebo elektronické hodiny vybavené spínacím mechanismem vysílajících v půlminutových nebo minutových intervalech impulsní elektrické signály do soustavy podružných hodin.

HODINY KŘEMENNÉ – elektronické hodiny s oscilátorem řízeným krystalem křemene. Dělí se na: Hodiny křemenné analogové – zdrojem časového normálu je krystalový výbrus rozkmitávaný elektronickým oscilátorem (kmitočet krystalu 8192 HZ – 100 000 HZ). Vysoký kmitočet krystalu snižuje dělič kmitočtu a elektromechanický měnič na kmity použitelné pro analogový (ručkový) ukazatel času. Hodiny křemenné digitální – zdrojem časového normálu je opět krystalový výbrus rozkmitávaný elektronickým oscilátorem, ale elektromechanický měnič je zde nahrazen měničem elektrooptickým, který transformuje kmity pro časový údaj na elektronickém digitálním ukazateli času.

HODINY LIHÝŘOVÉ – nejstarší druh mechanických hodin, u nichž je oscilátor (kyvadlo) zastoupen dvouramenným horizontálním set?vačníkem – lihýřem – pevně nasazeným na tzv. paletovém hřídeli vřetenového kroku. K nastavení potřebné doby kyvu lihýře Slouží závaží posuvná na jeho ramenech. Závěs lihýře byl zpravidla vláknový.

HODINY LÍSTKOVÉ – vynalezeny v roce 1902 Američanem F. L. Fitchem. Název získaly podle lístkového hodinového a minutového číselníku ve tvaru destiček s oboustranně vyznačenými číslicemi. Lístky se překlápěly v minutových intervalech. Tento druh hodin se vyráběl s pohonem mechanickým i elektrickým.

HODINY OHŇOVÉ – patří do skupiny tzv. elementárních hodin (hodiny sluneční, vodní, ohňové, přesýpací) časový údaj je u nich odvozován z množství spálené látky (oleje, vosku, dřeva apod.). Do skupiny ohňových hodin patří hodiny svícové, kahancové, doutnákové, plovákové, knotové apod.

HODINY PILOVÉ – patří do skupiny mechanických gravitačních hodin, jejichž podstata spočívá ve využití tíhy hodinového stroje a s ním pevně spojeného přídavného závaží k pohonu hodin. Tíhový účinek hmoty hodinového stroje a přídavného Závaží se přenáší na hnací mechanismus hodin (převodové ústrojí) prostřednictvím pastorku a dlouhého svislého ozubeného hřebenu, po kterém se hodiny zvolna posunují směrem dolů.

HODINY PODRUŽNÉ – představují elektromagnetické počítadlo půlminutových nebo minutových pulsů vysílaných kabelovým vedením z hlavních hodin. V praxi používány dva druhy podružných hodin: – s kývavou kotvou – s otočnou kotvou

HODINY PŘESÝPACÍ – časový údaj odvozován z množství přesypané hmoty z jedné nádoby do druhé. Nejčastěji používaným sypkým médiem býval zvlášť upravený jemnozrnný písek nebo olovnatá sloučenina „Bleikalk“, pravděpodobně ortoolovničitan vápenatý, látka oranžového zabarvení, vznikající pálením vápna s olovem za přítomnosti vzduchu. Přesýpací hodiny sloužily k měření kratších časových intervalů. Někdy byly sdružovány do soustav se čtyřmi nebo osmi bankami k měření časových intervalů 1/4, 1/2, 3/4, 1 hodina.

HODINY ROČNÍ – mechanické hodiny s oscilátorem tvořeným torzním kyvadlem. Funkce torzního kyvadla spočívá ve střídavém protisměrném zkrucování napjaté ocelové pružiny obdélníkového průřezu, upevněné v závěsu a napínané závažím. Setrvačně síly tohoto závaží a direkční síla pružiny určují dobu kmitu torzního kyvadla.

HODINY SKELETOVÉ – mechanické hodiny se silně potlačenou konstrukcí nosného rámu a schránky hodin, aby vynikla vlastní konstrukce krokového a převodového ústrojí hodin.

HODINY SLUNEČNÍ – nejstarší druh elementárních hodin. Jejich funkce je odvozována z rotace Země a jejího pohybu vzhledem k Slunci. Nejstarší zprávy o výskytu slunečních hodin pocházejí z doby 1100 – 730 př. Kr. Sluneční hodiny měřily čas délkou nebo směrem vrženého stínu. Hlavní druhy slunečních hodin: sl. hodiny vertikální; sl. hodiny horizontální; sl. hodiny rovníkové. Podle své konstrukce se dělí dále na sl. hodiny analemmatické, diptychové, duté polokulové, kuželové, obeliskové, okenní, pohárové, polyedrické, pouzdrové, prstencové, refrakční, sloupkové aj.

HODINY STARONĚMECKÉ – stolní hodiny s pravoúhlou schránou často zakončenou mansardovou stříškou nad číselníkem. Číselníková deska zpravidla zdobená tepanou ornamentikou. Vznikly jako jihoněmecká modifikace tzv. tabernáklových hodin dovážených počátkem 18. století z Anglie do Evropy. Hodiny měly vřetenový krok, závitkový kompenzátor hnací síly pera, bicí stroj půlový se závěrkovým kolem a zapadacím raménkem.

HODINY STOJACÍ (PODLAHOVÉ, PŘÍZEDNÍ) – samostatná skupina interiérových hodin, v jejichž velikosti (dosahují výšky od 170 do 260 i více cm) i tvaru se promítá vývoj funkčních i dekorativních prvků různých slohových období. Poprvé se objevily v letech 1650 – 1660.

HODINY TRANSPARENTNÍ – mechanické hodiny se skleněnými průhlednými číselníky a hodinovým strojem umístěným výstředně mimo plochu číselníku.

HODINY VODNÍ – druh elementárních hodin, u nichž je časový údaj odvozován z množství vyteklé nebo nateklé vody. Podle své funkce se dělí na hodiny výtokové a vtokové, které mají různé modifikace. Nejstarší vodní hodiny výtokové hrncového tvaru s výtokovým otvorem ve dně a hodinovými stupnicemi na vnitřní stěně nádoby pocházejí z let 1414 – 1375 př. Kr. Nejproslulejším konstruktérem vodních hodin byl Řek Ktésibios Alexandrijský (2. stol. př. Kr.) autor kolečkových plovákových hodin. Vrcholným dílem ve stavbě vodních hodin byly astronomické vodní hodiny Su Sunga postavené v roce 1090 v K´ai fengu v čínské provincii Honan.

HODINY VODNÍ BUBNOVÉ – původní návrh Salomona de Caus kolem roku 1570. Podstatu hodin tvoří uzavřený kovový buben s paprskovitě uspořádanými přepážkami s otvory u obvodu bubnu. Buben je zčásti naplněn vodou. Voda zvolna protéká otvory v přepážkách do dolních komor a její tíha působí proti tíze bubnu zavěšeného na lankách ovinutých kolem vodorovně osy bubnu. Výsledkem vzájemného působení sil je pozvolné odvíjení ze závěsných strun a klesání bubnu. Osa bubnu nebo s ní spojený jiný ukazatel převádí polohu bubnu v časový údaj.

CHATON – kovové pouzdro pro ložiskový kámen. Chaton je k základně připevněn bud’ zalisováním do otvoru v základně, nebo je opatřen přírubou s jedním nebo dvěma otvory k přišroubování k základně (tzv. liverpoolské kameny).

CHRONOGRAF – univerzální časoměrný přístroj s dvouručkovým minutovým a hodinovým časovým ukazatelem a centrální sekundovou ručkou se stupnicí s jemným dělením (0,2 s). Hodinový stroj chronografu lze stisknutím korunky spojit pomocí zvláštního spojovacího a nulovacího ústrojí se sekundovou ručkou. Autorem prvního chronografu s centrální sekundovou ručkou se sekundovými intervaly (1776) byl Švýcar Jean Moise Pouzait (1743 – 1793).

CHRONOMETR – mechanické časoměrné zařízení pro přesné měření času. Je vybaven speciálním chronometrickým krokem, na jehož vývoji začal pracovat na počátku 18. století anglický hodinář John Harrison (1693 – 1776). Nejvýznamnějšími výrobci chronometrů pro observatoře i námořní navigaci byli Švýcaři Louis Jean-Richard (1851), Jacques-Frédéric Houriet, Louis Favre-Bulle, Ulysse Nardi, Albert Pellaton-Favre, Paul Ditisheim a konečně známé firmy Patek, Philippe a spol.

INCABLOC – jedna z variant tlumičů nárazu, chránící setrvačky před poškozením při otřesech, nárazu, pádu apod. tlumič dovoluje hřídeli setrvačky i s ložiskovým kamenem (hodinovým kamenem) malé boční vychýlení ve směru nárazu a přitom zachycuje vliv boční setrvačné síly dorazem v místě zesílení části hřídelky setrvačky. Pružným uložením krycích kamenů se zachycují účinky setrvačných sil působících ve směru osy hřídele setrvačky.

JACQUEMARTY – bicí mechanismus některých velkých věžních hodin, hlavně orlojů z 15. a 16. století býval doplněn figurální mechanikou, velmi často postavami ve zbroji s kladivy bijícími do zvonů. Tyto figurální prvky jsou v zahraniční hodinářské terminologii označovány jako jacks nebo jacquemarts – muž ve zbroji. Později tyto prvky našly uplatnění i v interiérových a kapesních hodinách.

KAMENY LOŽISKOVÉ – k podstatnému zdokonalení původních kovových kluzných ložisek všeobecně používaných v hodinářství přispěl Nicolas Fatio (Fatio de Duillier) na počátku 18. století objevem výroby kamenných ložisek vrtáním a leštěním z přírodních drahokamů, měkkého granátu a achátu. V současně době se ložiskové kameny vyrábějí náročnými technologickými postupy ze syntetického korundu za použití laserové techniky. Ložiskové kameny se dělí na kameny hodinové a kameny krycí.

KOMPENZACE BAROMETRICKÁ – změny barometrického tlaku mají za následek vznik tzv. barometrické chyby, podílející se na variaci doby kyvu kyvadla. Odstranění této chyby lze dosáhnout bud’ uzavřením oscilátoru do vakua, nebo pomocí aneroidového kompenzátoru – tlakoměrné krabice s kompenzačním závažím upevněným na tyči kyvadla.

KOMPENZACE TEPLOTNÍ – změnou teploty mění látky své rozměry i mechanické vlastnosti. Princip všech teplotních kompenzátorů kyvadel (rtuťový, bimetalický, invarový/feroniklový) spočívá v zachování stálé vzdálenosti mezi těžištěm a závěsným bodem kyvadla. U setrvaček našel největší uplatnění, podobně jako u roštových kyvadel, bimetalický systém (ocel – mosaz) na věnci setrvačky. V moderní hodinářské praxí se přenesla teplotní kompenzace ze setrvačky na vlásek vyráběný ze speciálních teplotně stálých feroniklových slitin (Elinvar, Nivarox, Isoval apod.).

KOMPENZÁTOR HNACÍ SÍLY PERA PŘI NÁTAHU (systém Harrison) – nezávislý pérový mechanismus pohánějící hodinový stroj po dobu nátahu hodinového pera. Používán u velmi přesných hodin (chronometry, chronografy).

KOMPENZÁTOR HNACÍ SÍLY PERA PŘI NÁTAHU ZÁVAŽÍ – mechanismus určený k pohonu mechanických hodin po dobu nátahu závaží jicího stroje. Hnací sílu vyvíjí pružina nebo pákový mechanismus se závažím.

KOMPENZÁTOR VAČKOVÝ – zařízení vyrovnávající pokles hnací síly hodinového pera při jeho rozvíjení. Vyrovnávání proměnné hnací síly pera zprostředkovala plochá pružina přitlačující palec k obvodu vačky nasazené na hřídeli pérovníku. Tvar vačky byl volen tak, aby výsledná hnací síla byla stálá. Vačkový kompenzátor je typický pro rané německé hodinářství, kde pro své malé rozměry nacházel uplatnění v kapesních a přívěskových hodinách. Brzy byl však vytlačen všeobecně používaným kompenzátorem závitkovým.

KOMPENZÁTOR ZÁVITKOVÝ – zařízení k vyrovnávání poklesu hnací síly hodinového pera při jeho rozvíjení. Původní hodinová pera se vyznačovala velkým úbytkem hnací síly, projevujícím se zpožďováním hodin. Závitkový kompenzátor ve tvaru závitku (šneku), na jehož závity byl navinut jemný řetízek nebo struna z ovčích střev, upevněné svými druhými konci k bubínku perovníku, tvořil mezičlánek, který postupným odvíjením řetízku (struny) z menšího na větší průměr šneku vyvozoval větší momentovou sílu, a tím vyrovnával zmíněný úbytek hnací síly pera.

KROK – zařízení odměřující kvanta energie, potřebná k rovnoměrnému chodu mechanických hodin. Je nezbytným spojovacím článkem mezi oscilátorem (kyvadlo, setrvačka) a převodovým ústrojím hodin. Podle konstrukce a funkce dělí se kroky do těchto hlavních skupin: kroky vratné, klidové, volné, s konstantní popudnou sílou, speciální.

KROK ČÁRKOVÝ – svůj název dostal podle tvaru popudného raménka na hřídeli setrvačky. Na vzniku tohoto klidového kroku, nacházejícího uplatnění v kapesních hodinkách především 1. poloviny 18. století, se podíleli Jean Antoine Lépine a Beaumarchais (Peter August Caron), který je označován za autora tzv. dvoučárkového kroku.

KROK DUPLEXNÍ (dvoukolý, jednokolý) – objevil se poprvé kolem roku 1725. Jeho autorem je pravděpodobně francouzský hodinář Jean Baptiste Dutertre. Název kroku byl odvozen od původního dvojitého krokového kola. Později byl tento krok používán v zjednodušené úpravě s jediným kolem se dvěma samostatnými ozubeními.

KROK DUPLEXNÍ (seconde morte) – krok s mrtvými sekundami, tj. krok, kde sekundová ručka skáče po celých sekundách. U tohoto kroku dostává setrvačka popud pouze při každém čtvrtém kyvu.

KROK DVOUPÁKOVÝ (systém Chevalier de Béthune) – nejstarší druh ze skupiny rohatkových kroků s plochým krokovým kolem s čelním ozubením. Připisován Chevalierovi de Béthune.

KROK FLAMMENVILLŮV – odvozen z principu vřetenového kroku, u něhož jsou zde nahrazeny původní palety válečky s plošnými výbrusy.

KROK GRAHAMŮV – kotvový klidový krok sestrojený v roce 1715 anglickým hodinářem Georgem Grahamem (1673 – 1751) jako úprava Clementova kotvového kroku (kolem 1680). Patří do skupiny klidových kroků, u nichž krokové kolo setrvává vždy na okamžik v klidové poloze, na rozdíl od starších kroků vratných (např. vřetenový krok), kde krokové kolo vykonává částečný zpětný pohyb. Kroky klidové se mimo jiné vyznačují řadou předností, mezi něž patří i menší energie potřebná k pohonu mechanismu hodin.

KROK CHRONOMETRICKÝ BERTHOUDŮV – volný chronometrický krok Ferdinanda Berthouda (1727 – 1807), odvozený principiálně z poznatků francouzského hodináře Le Roye.

KROK CHRONOMETRICKÝ EARNSHAWÚV – krok Thomase Earnshawa (1749 – 1814) patřící do skupiny volných zarážkových kroků.

KROK CHRONOMETRICKÝ LITHERLANDŮV – konstrukce kroku odvozena z klasického tvaru kotvového kroku s ostrozubým krokovým kolem.

KROK KOTOUČKOVÝ TOMPIONŮV – klidový krok s jednostranným popudem. Skok krokového kola a popud setrvačce zprostředkovával výřez v kotoučku na hřídeli setrvačky. Třecí síla mezi kotoučkem a hranami zubů byla zdrojem velkých ztrát energie. Autorem kroku je významný anglický hodinář Thomas Tompion (1639 – 1713).

KROK KOTVOVÝ ANGLICKÝ – volný kotvový krok sestrojený kolem roku 1760 Angličanem Thomasem Mudgem (1715 – 1794). Založen na principu klidových kroků, jeho setrvačka se však pohybuje po značnou část svého kyvu nezávisle na krokovém ústrojí. Do moderní podoby jej uvedl v roce 1825 Švýcar Georges Auguste Leschot (1800 – 1884).

KROK KOTVOVÝ CLEMENTÚV – vratný kotvový krok Roberta Hooka z roku 1666, zdokonalený Williamem Clementem působícím v letech 1670 – 1696 v Londýně. Výchozí konstrukce k dalšímu vývoji moderních kotvových kroků.

KROK KOTVOVÝ ČERNOLESKÝ – krok s kotvou svinutou z ocelového plechu. Typický prvek lidového jihoněmeckého hodinářství ze Schwarzwaldu (odtud název černoleský krok). Zaveden na přelomu 18. a 19. století, kde vystřídal krok vřetenový.

KROK KOTVOVÝ INVERTNÍ – kotvový krok s kotvou v obráceně poloze pod krokovým kolem.

KROK KOTVOVÝ KOLÍČKOVÝ – podle konstrukčního provedení dělí se do dvou skupin: 1) s kolíčky na krokovém kole místo obvyklých zubů – krok Amantův, krok Lepautův apod., 2) s kolíčky nahrazujícími palety na kotvě – krok Brocotův, krok Roskopfův apod.

KROK KOTVOVÝ LEONHARDŮV – volný kotvový Grahamův krok v modifikaci německého hodináře F. Leonharda se segmentovými zakřivenými paletami.

KROK KOTVOVÝ PRUŽINOVÝ (systém Riefler) – krok vynalezený mnichovským hodinářem Sigmundem Rieflerem, určen pro velmi přesné kyvadlové hodiny. Pochází z posledního desetiletí 19. století. Závěsné pružiny kyvadla jsou současně pružinami popudnými. Kotva kroku uložena na achátovém břitu, místo palet rubínové kolíčky s plošnými výbrusy, složené dvojité krokové kolo. Zuby prvního kola tvoří záchytové plošky pro kotvu, zuby druhého kola udílejí popud kyvadlu.

KROK KOTVOVÝ ŠVÝCARSKÝ – volný kotvový krok, modifikace anglického volného kotvového kroku. Používán všeobecně v moderním hodinářství. Úpravou profilu krokového kola dosažena podstatně příznivější energetická bilance kroku. Krok stavěn ve dvou konstrukčních variantách: 1) ancre ligne droit – kotvový krok v přímce, 2) ancre de coté – stranový kotvový krok.

KROK MANNHARDTŮV – krok s občasným impulsem udíleným kyvadlu jednou za 30 nebo 60 sekund. V intervalu mezi impulsy koná kyvadlo pohyb nezávislý na hodinovém stroji. Autorem kroku je mnichovský hodinář Johann Mannhardt (1798 – 1878).

KROK VÁLCOVÝ (válečkový, cylindrický) – klidový krok vynalezený původně Angličanem Thomasem Tompionem, podstatně vylepšený v roce 1725 Georgem Grahamem.

KROK VŘETENOVÝ – nejstarší druh kroku mechanických hodin. Ve spojeni s lihýřem objevil se už v prvních mechanických hodinách na přelomu 13. a 14. století. Patří do skupiny vratných kroků, nazývaných podle malého vratného pohybu, o který koná krokové kolo před odskokem na záchytnou paletu. (Autor vřetenového kroku není znám.)

KYVADLO ELEKTROMAGNETICKÉ (systém Bain) – elektrické hodiny sestrojené v letech 1845 – 1847 Angličanem Alexandrem Bainem (1811 – 1877) v Edinburghu. Řídícím ústrojím je elektrický kontakt ovládaný pohybem kyvadla a měnící polaritu elektrických impulsů.

KYVADLO ELEKTROMAGNETICKÉ (systém Hipp) – popud kyvadlu udílejí dva v sérii zapojené elektromagnety uváděné v činnost tzv. Hippovým kontaktem, zajišťujícím pouze občasný impuls kyvadlu. Autor kyvadla Švýcar Matthaus Hipp (1813 – 1893). Kyvadlo je jedním z prvních úspěšných pokusů o sestrojení tzv. volného kyvadla, zařízení k velmi přesnému měření času.

KYVADLO INVAROVÉ – kovová tyč kyvadla je vyrobena z invaru (slitina železa z 36% niklu). Vyznačuje se nejmenší teplotní roztažností mezi kovy. Název invar pochází z francouzského invariable, vyjadřující odolnost proti korozi i rozměrovou stálost. Slitinu objevil v polovině 90. let 19. století Charles Edouard Guillaume (1861 – 1938).

KYVADLO KOMPENZAČNÍ BIMETALICKÉ – tyč kyvadla tvoří dvě soustavy tyčí z dvou různých kovů (zpravidla ocel – mosaz), uspořádaných tak, že jedna soustava (např. ocel) je pevně spojena se závěsem kyvadla, druhá (mosaz) s čočkou kyvadla. Vlivem rozdílných součinitelů teplotní roztažnosti obou kovů a vhodným konstrukčním uspořádáním zůstává délka kyvadla i při větších rozdílech teploty neměnná.

KYVADLO KOMPENZAČNÍ ROŠTOVÉ – složeno ze dvou soustav ocelových a mosazných tyčí. Jedna soustava je pevně spojena se závěsem kyvadla, druhá s jeho čočkou.

KYVADLO KOMPENZAČNÍ RTUŤOVÉ – rtuťový kompenzátor umístěn v čočce kyvadla. Systém zavedený v roce 1720 Georgem Grahamem, používán v kyvadlech přesných hodin.

KYVADLO KUŽELOVÉ – kyvadlo zavěšené na vláknovém závěsu uváděno pérovým hodinovým strojem (bez krokového ústrojí) do plynulého krouživého pohybu. Hmotnost čočky kyvadla ovlivňuje úhlovou výchylku kyvadla, a tím i rychlost jeho kroužení kolem svislé osy. Původní podoba těchto hodin s vláknovým kyvadlem pochází z roku 1883 od P. Closona.

KYVADLO SEKUNDOVÉ – doba kyvu jedna sekunda, přibližná délka kyvadla jeden metr. V praxi nejčastěji používána kyvadla: sekundové, třičtvrtěsekundové, půlsekundové.

KYVADLO TORZNÍ – torzní oscilátor ročních hodin. Doba kyvu tohoto kyvadla je závislá na délce a průřezu torzní pružiny, jejich mechanických vlastnostech a parametrech, závaží zavěšeno na torzní pružině.

LEVÉES VISIBLES – kamenné palety vsazené do ramen kotvy tak, že jsou v celé své délce ze strany kotvy viditelné.

LIHÝŘ – dvouramenné vahadlo na svislém paletovém hřídeli s posuvnými regulačními závažími. Lihýř nebyl oscilátorem v pravém slova smyslu, protože neměl vlastní dobu kmitu, kterou např. kyvadlu uděluji tíhově účinky jeho hmoty, setrvačce pak direkční síla vznikající při pružně deformaci závitů vlásku.

MASER ČPAVKOVÝ – Microwave Amplification by Stimulated Emision of Radiation – kvantový generátor kmitů se samovolným rozkmitáváním molekul čpavku. Molekuly čpavku existují ve dvou různých kvantových stavech. V nehomogenním elektrostatickém poli molekuly ve vyšším stavu se soustřeďují do osy svazku a vlétají do naladěné dutiny, kde vyzáří svůj kmitočet (23 870 128 825 Hz). S tímto kmitočtovým etalonem je srovnáván a upravován kmitočet krystalových hodin. Poprvé sestrojen v roce 1954 v USA Townesem. Vznikl na základě dřívějších poznatků fyziků Alberta Michelsona a Maxe Plancka.

MISKA OLEJOVÁ (ložisková) – zahloubení kolem otvoru kovových ložisek. Slouží k zachycení maziva v ložisku. Používáno u většiny mechanických hodin zhotovených od 2. poloviny 18. století.

MOTOREK KROKOVÝ – miniaturní elektromotorek uváděný v krátký pohyb sekundovými pulsy. Pastorek na hřídeli motorku pohání hodinové, případně budicí ústrojí. Motorek má malé rozměry, velký točivý moment, nízkou spotřebu energie, dlouhou životnost a musí odolávat rušivým vlivům vnějších magnetických polí.

OSCILÁTOR – u mechanických hodin je jim zpravidla kyvadlo nebo setrvačka. Oscilátor svými stálými kmity tvoří a neustále reprodukuje konstantní časovou jednotku (časový normál). Stálost kmitočtu oscilátoru je hlavním předpokladem přesného chodu hodin.

OSCILÁTOR LADIČKOVÝ – poprvé použit v roce 1961 americkou firmou BULOVA WATCH COMPANY v náramkových hodinkách Accutron. Stálý kmitočet ladičkového oscilátoru (360 Hz) udržován elektronickým obvodem. Kmity oscilátoru přenášeny mechanicky rohatkovým kolem a západkou přes převodové ústrojí na ručkový ukazatel času. Vynálezcem Accutronu je Švýcar Max Hetzel.

PALETA – činná plocha kotvy kotvového kroku nebo jiných druhů kroků. Podle funkce rozeznáváme na paletě plochu záchytnou a popudnou.

PASTOREK LUCERNOVÝ (CÉVKOVÝ) – ozubené kolo s malým počtem zubů (zpravidla méně než 10 až 15). V přesných kapesních hodinách lepší jakosti používány pastorky frézované s cykloidním ozubením. U věžních a levnějších interiérových hodin, běžné u hodin černoleských používány pastorky lucernové (cévkové) složené ze dvou kovových čel s otvory, do nichž jsou zalisovány ocelové drátěné cévky nahrazující frézované zuby.

PETITE SONNERIE – označení pro dvouhlasé bicí mechanismy odbíjející čtvrtě a celé hodiny. V Anglii je tento systém označován jako anglická bicí soustava.

POHON ELEKTRODYNAMICKÝ – v soustavě elektrických hodin použita cívka bez jádra. Na oscilátoru (kyvadlo, setrvačka) umístěno jho s permanentním magnetem.

POHON ELEKTROSTATICKÝ – v soustavě elektrických hodin použita cívka s feromagnetickým jádrem. Jho oscilátoru (kyvadlo, setrvačka) je z magneticky měkkého materiálu.

RADIOHODINY – časoměrné zařízení s bezdrátovým přenosem časové informace prostřednictvím elektromagnetických radiových vln. Časová informace, vložená ve vysílači do nosné vysokofrekvenční vlny, se v radiohodinách demodulací sejme s nosné vlny a signál po zesílení řídí impulsy pro krokové ústrojí měnící původní impulsy v pohyby časového ukazatele. Jsou-li radiohodiny vybaveny vlastními vestavěnými elektronickými hodinami, v případě výpadku vysílače přejdou radiohodiny na autonomní provozní režim (časový údaj je odvozován z elektronických hodin).

RATTRAPANTE (systém Winnerl) – aiguille rattrapante – zvláštní modifikace stopek s hlavní a vedlejší sekundovou ručkou. Vedlejší ručku lze tlačítkem kdykoliv zastavit a odečíst čas. Dalším stiskem tlačítka zaujme ručka polohu hlavní sekundové ručky. Autorem tohoto systému je Joseph Thaddeus Winnerl (1799 – 1866).

REGULACE PÁČKOVÁ – regulační ústrojí chodu mechanických hodin. Běžně používaná varianta regulace chodu hodin změnou činné délky hodinového vlásku. Pro přesnější regulací bývá ústrojí vybaveno regulačním šroubkem s mikroposuvem regulační ručky.

REGULÁTOR TOMPIONŮV – regulační ústrojí chodu mechanických hodin. Jedna z nejstarších variant regulace chodu hodin změnou činné délky hodinového vlásku. Autorem mechanismu je Thomas Tompion.

ROVNICE ČASOVÁ – udává rozdíl mezi kulminacemi pravého a středního Slunce. Podle této rovnice jen čtyřikrát do roka (kolem 15. 4., 14. 6., 1. 9., 25. 12.) souhlasí pomyslné střední Slunce se Sluncem pravým. Největší rozdíl mezi oběma časy se pohybuje od nuly do maxima dosahujícího asi 16 minut.

SECONDE INDÉPENDABLE – mechanismus se dvěma sekundovými ručkami. Jedna sekundová ručka běží průběžně, druhá skáče v sekundových intervalech.

SEKUNDÉR HVĚZDÁŘSKÝ – přesné stojací nebo nástěnné interiérové hodiny se sekundovým kyvadlem a číselníkem regulátorového typu.

SETRVAČKA KOMPENZAČNÍ – setrvačka kompenzující rozměrové změny svého věnce způsobené změnami teploty. Nejčastěji používána setrvačka bimetalická (ocel, mosaz). Vlivem různé teplotní roztažnosti ocele a mosazi dochází k změnám zakřivení volných konců věnce setrvačky (dovnitř nebo ven), majícím za následek zrychlení nebo zpomalení chodu hodin. Kompenzační setrvačka vyrovnávala beze zbytku teplotní chybu oscilátoru, proto nebylo zapotřebí používat současně kompenzační vlásek.

SETRVAČKA BIMETALICKÁ (systém Earnshaw) – určena pro námořní chronometry. Opatřena dvěma regulačními závažími. Sestrojena v roce 1790 Thomasem Earnshawem (1749 – 1829).

SETRVAČKA KOMPENZAČNÍ (systém Hardy) – určena pro přesné chronometry. Autor Thomas Hardy, Londýn 1822 – 1824.

SÍLA POPUDNÁ – silový impuls udílený mechanicky nebo elektromagneticky v pravidelných intervalech nebo občas (u volných kyvadel) oscilátoru (kyvadlo nebo setrvačka).

SLOUPEK ROZPĚRNÝ – spojovací prvek obou základen mechanických hodin. U starších kapesních a stolních hodin měly tyto sloupky různé tvary: 1) tulipánový ornament, kolem roku 1650; 2) egyptský ornament, konec 17. století; 3) vázovitý tvar 18. – 19. století; 4) vázovitý tvar s vyřezávaným ornamentem po roce 1730.

STAVÍTKO – ústrojí vymezující činný rozsah hodinového pera a chránící pero před jeho poškozením při natahování. V hodinářské praxi používána stavítka: 1. páčkové u závitkových kompenzátorů hnací síly pera 2. maltézské 3. prstencové 4. palcové

STROJ BICÍ SE ŽÁVĚRKOVÝM KOLEM – zařízení k odbíjení polovin a celých hodin bez možnosti opakování odbíjeného časového signálu. Řídícím prvkem je závěrkové kolo s jedenácti štěrbinami na obvodě rozmístěnými ve vzdálenostech daných počtem úderu bicího kladívka spojeného přes převodové ústrojí se zapadacím raménkem jehož palec se pohybuje po obvodu závěrkového kola.

STROJ BICÍ S POČETNÍKEM – zařízení k odbíjení čtvrtí a celých hodin s možností opakování odbíjeného časového signálu. Bicí stroj s početníkem (ozubený segment s 11 zuby) vynalezl v roce 1676 Edward Barlow (1636 – 1716). Hlavní části bicího stroje tvoří stupnice ve tvaru ploché stupňovité vačky, spouštěcí palec a početník – ozubený segment, s jehož 11 zuby přichází do záběru posuvka, která při každém svém otočení posune početník o jeden zub. Vačka nastavuje výchozí polohu početníku pro jeho záběr s posuvkou. Délka záběru pak určuje počet úderů bicího kladívka.

STROJ HRACÍ KOTOUČKOVÝ – hrací stroj používaný v kapesních hodinách. Hrací kotouček poháněný vlastním perem má na obou plochách krátké kolíčky rozkmitávající paprskovité rozmístěné ocelové jazýčky hracího stroje připevněné šroubky ke kruhové základně hracího stroje. V 19. století byl tento druh hracího strojku pro kapesní hodiny ve velké oblibě u ženevských hodinářů.

TOURBILLON – nepříznivý vliv tíhy setrvačky a vlásku a měnícího se tření čepů v ložiskách krokového ústrojí při různých polohách přenosných mechanických hodin vedly k sestrojení zvláštních druhů časoměrných přístrojů – tourbillonů a karuselů. Podstata tourbillonu spočívá v uložení kroku a oscilátoru do zvláštní otáčející se klece, otáčející se kolem hřídele sekundového kola rychlosti jedné otáčky za minutu. Karusel je obměnou tourbillonu, liší se rychlostí otáčení klece. Vynálezcem tourbillonu je Abraham Louis Breguet (1747 – 1823).

VIDLICE IMPULSNÍ – součást krokového ústrojí kyvadlových hodin. Přenáší popudnou sílu z krokového mechanismu na tyč kyvadla.

VLÁSEK BREGUETŮV – plochý ocelový vlásek s posledním vnějším závitem poněkud zdviženým nad rovinu ostatních závitů. Tento závit je zformován do zvláštní křivky, kompenzující rušivý vliv uchycení vlásku ve špalíku na můstku setrvačky. Tento rušivý vliv je proměnný. Vynálezcem tohoto druhu vlásku je A. L. Breguet.

VLÁSEK VÁLCOVÝ – ocelový vlásek vinutý do tvaru válcové pružiny. Používán u chronografů a přenosných (námořních) chronometrů.